Říjen 2009

Jó, šéfe, jó!

24. října 2009 v 16:59 | drevolution |  Ostatní
České komerční televize produkují z 99,9% pouze brak a reklamu, která ten brak platí. Je tu ale jedna světlá výjimka. Pořad nesoucí název Ano, šéfe!, se Zdeňkem Pohlreichem v hlavní roli. Čert vem, že to není původní český nápad a jde o pořad postavený na licenci pořadu Kitchen Nightmares. V dnešním propojeném světě to tak už chodí. Je to hlavně pořad, který má smysl, je zábavný, poučný a přínosný. Už od prvního dílu mi bylo jasné, že nejde o nějaký prvoplánový blaf. Z pořadu totiž neustále čiší profesionalita jdoucí ruku v ruce se selským rozumem a humorem hlavního protagonisty.

Samozřejmě, jsou díly lepší a jsou díly horší. Šestý díl (dvojdíl) druhé série je ale pravděpodobně zatím to nejlepší, co jsem z tohoto pořadu viděl. Zejména hospoda U Šimona si mě získala. Majitel, kuchař a chovatel dobytka v jedné osobě je přesně typ člověka, který by měl vlastnit českou hospodu. Jedná se o člověka se zápalem pro věc, určitými znalostmi a dovednostmi, láskou k lidem a hlavně schopností vyslechnout někoho věci znalejšího a chutí naučit se to od něho.

Pořad Ano, šéfe! je zářící hvězda na komerčních kanálech. Nicméně se obávám, že na dlouhou dobu bude zářit sama. Pokud si totiž nalijeme čistého vína, dojdeme k závěru, že pořadu dává kvalitu zejména Zdeněk Pohlreich, který mimo své profesionality dokáže diváka i pobavit. Kéž by do televize chodilo více lidí majících co říct.

Archiv pořadu Ano, šéfe! na Stream.cz.

Paradox ideálu

19. října 2009 v 16:05 | drevolution |  Osobní
Je směšné, jak život dokáže být někdy ironický. Jako malý kluk jsem měl Theorena Fleuryho na hokejových kartičkách. Dodnes si vzpomínám na jeho kulatou helmu, hořící C na prsou a shrbení, které na kartě předváděl, při honbě za pukem. Tehdy jsem si říkal, že bych jednou chtěl být stejně dobrý jako on a živit se hokejem.

Dnes jsem si přečetl článek Drsný příběh hokejisty Fleuryho: Jak chutná pistole mezi zuby. Je komické, jak člověk občas zjišťuje, že jeho ideál vlastně až takový ideál nebyl a že život není takový, jak se nám občas zdá. Vzory si strkají pistole do úst a malí kluci se snaží být jako oni, aby si jednou, možná, prožili to samé.