Listopad 2008

Ukradená jitrnice

29. listopadu 2008 v 22:38 | drevolution |  Ostatní
Dnes bych se s Vámi podělil o nevšední (možná až bizardní) zážitek, který se mi stal toto úterý 25. listopadu někdy kolem desáté večer.

Tou dobou jsem se vracel od kamaráda, kterému jsem vracel multimetr, když tu, vcházejíce do vestibulu stanice metra Ládví, vidím partu cca deseti mladíků, věkem někde mezi 17 až 18 roky, jak nabíhají k zdejšímu prodejci uzenin a hromadně mu kradou drahocené zboží. Asi sekundu trvalo, než jsem si uvědomil, co vlastně vidím, a parta už mizí dolů do metra. Jeden z nich si naštěstí vybral mezi kolemjdoucími lidmi delší cestu. Neváhal jsem tedy a hned ho chytl za bundu. Kluk nadával, řval co dělám, že nic neukradl a vyhrožoval mi, že mi rozbije držku. Ignorujíce jeho slova, dotáhl jsem ho bez újmy na zdraví k láteřícímu prodejci. Ten na něj hned začal hýkat a hrozil mu (dle jeho slov extrémně tvrdou) šiškou salámu. Prý že uvidí, ten hajzl, až přijedou policajti. Hned jak to dořekl, začal jejich číslo vytáčet na mobilním telefonu.

"Ihned přijeďte, okradli mě, feťáci! Ukradli mi klobásy a jitrnice. Všichni utekli až na jednoho. Toho pán tady chytl a drží ho tu. Ihned přijeďte, stanice metra Ládví."

Něco takového jim pověděl. Ihned jak zavěsil, začal mladíkovi opět nadávat. Vlastně do něj skoro začal bušit pěstma, kdybych ho rukou neodstrčil zpět a neřekl mu, ať je v klidu, že počkáme na policii. Přeci to nenechám servat se. Ještě by ten kluk, kterého jsem držel, utekl.

Jak minuty ubýhaly, začali se trousit další členové party. Napřed přišel jeden v modré bundě, dodávající si odvahy právě kouřenou cigaretou. Údajně bratr toho, kterého jsem držel.

"Co tě ten blb drží. Dej mu do držky. Drží tě jak psa, to se necháš?", povídá. "Jasně že nenechám, rozbiju mu tlamu. Pusť mě ty debile, nic jsem neudělal."

"Co bych tě pouštěl, akorát zdrhneš. Hezky počkáme na policajty. Až tu budou, tak tě pustim."

"Jaký policajty, nic jsem neudělal. Nic jsem neukrad."

"Ty možná ne, ale tvý kamarádi jo. A jestli si myslíš, že se na to budu jen tak koukat, jak tu veřejně okrádáte lidi, tak to jsi na omylu."

Pak se objevili další dvá kamarádi. Navíc zrovna přijelo metro a lidi začli vystupovat, takže se situace ještě více znepřehlednila. Dva z jeho kamarádů mě obstoupili a jeden z bratrů v modré bundě se mi snažil strhnout ruce z toho bratra, kterého jsem držel. Ten se v zápětí konečně odhodlal a jal se mi jednu natáhnout. To jsem naštěstí zaregistroval a otočil se tak, že to odnesla pouze má hlava. Vzal jsem ho za kapucu a přetáhl mu jí přes hlavu, stejně jako se to dělá při hokejovách rvačkách s dresy. Nad protivníkem tak získáte obrovskou výhodu. Platilo to i tentokrát. V tu chíli se do rvačky přidal ještě třetí zloděj. To už bylo příliš a kluka jsem neudržel. Ten samozřejmě začal zdrhat. To se nesmělo stát, přeci jsem to celé neabsolvoval, aby mi nakonec utekl. Rozběhl jsem se za ním, po několik metrech ho doběhl a obtočil jsem mu svou ruku kolem krku, což mělo za následek, že zůstal v předklonu a nemohl nic. Opět mi tedy alespoň začal nadávat.

V průběhu toho všeho se vestibul stanice opět vylidnil. Zůstali pouze nějací čumilové na schodech, prodavač, část zlodějské partičky a schovávající se chlapík, vypadající jako majitel nekolika prodejen ze série komedií Policejní akademie. Takový, který se vždycky strasně bál. Tehle byl stejný. Vynořil se zpoza rohu a oznámil, že také zavolal policii. Udělal alespoň něco. Zbytek, několik desítek lidí, kteří z metra vystoupili, opět zmizeli neznámo kam, jako by se nic nedělo.

Kluci se po tomto nepovedeném výpadu uklidnili a vypadalo to, že se smířili s tím, že přijede policie. Bratr toho, kterého jsem držel, mi začal vykládat, že bych měl bráchu pustit, protože nevím, co jsem tím způsobil. Prý je celostátně hledaný. No, jestli celostátně hledaný, tak pravděpodobně za to, že utekl z pasťáku. O další důvod, proč na ty policajty počkat.

Nakonec dorazili. Dokonce dokonce dvě skupiny. Poslední z druhé skupiny svůj příchod oznámil větou končící: "... no fakt klobásy. He he."

To už jsem tedy mohl kluka pustit. Policisté nás začli legitimovat. Občanky museli vytáhnout i nedaleko stojící kumpáni. I když tvrdili, že neví, co se stalo, že pouze procházeli, když šli na tramvaj.

Tři z nich byli propuštěni a zamířili na onu zastávku tramvaje, na kterou jsem měl původně namířeno já. Poté, co jsem schytal gratulaci od nenápadného chlapíka a velitele hlídky, jsem i já zamířil k domovu. Sluší se dodat, že jsem to vzal raději metrem. Neměl jsem chuť riskovat další potyčku s partou. Tentokrát by to nemuselo dopadnout v můj prospěch.

Co se se zloději resp. zlodějům stalo, to nevím. To, že je legitimovali policajti, mi stačilo. Za pár ukradených klobás jim asi nikdo nic neudělá a budiž to pro ně poučením, že se občas najde někdo, kdo se nebude jen tak dívat, jak rozkrádají cizí majetek. I když jde o paár blbých jitrnic a klobás. Navíc pokud byli na útěku z pasťáku, byla tohle třeba jejich osudová chyba.

Co mě na tom celém štve je to, že si zloději myslí, že si můžou dělat co chtějí a že se jim nic nestane, protže s tim nikdo nic neudělá. Oficiálně jde pravděpodobně pouze o přestupek.

V partě je každý hrdina. Ale jako jedinci jsou to srabi do jednoho.

Taky mě štvou lidé, kteří se na to, jak kluci kradou uzeniny, pouze koukají, maximálně zakroutí hlavou a jdou dál, se slovy "kam ten svět spěje". Bohužel si neuvědomují, že ten svět mohou oni sami změnit. Změnit právě tím, že občas přestanou být lhostejní vůči okolnímu dění. Kradlo se vždycky, ale lhostejnější jsou si lidé čím dál tím více. Obzvlášť v Praze. Je to taková daň za to, že se tu lidi nedívají tomu druhému na dvorek.

Splňte si sen - zadlužte se

4. listopadu 2008 v 23:08 | drevolution |  Ostatní
K sepsání tohoto článku mě přiměl výborný článek z časopisu Respekt č.44 s názvem Ve zlaté kleci. Článek velice trefně popisuje příčiny strastí občanů Spojených států, kteří aktuálně čelí finanční krizi.

Většina Čechů si myslí, že se jich tato krize netýká či týká pouze okrajově. I pokud bychom toto mylné stanovisko zaujali, není vyloučeno, že se za několik let nedočkáme něčeho podobného u nás, byť v menším měřítku. Ostatně první náznaky budoucích problémů můžeme pozorovat už nyní. Vždyť kdo z nás denně nečelí všelijakým nabídkám na půjčku či úvěr. Z televize na nás kouká sympatická žena středního věku, snažící se nás přesvědčit o tom, že není třeba lámat si hlavu s tím, kde vzít na vánoční dárky. Tyto starosti přeci neexistují a každý si může splnit svůj sen, nejlépe ihned. Je to tak jednoduché! Vytočíte telefonní číslo a druhý den máte peníze na účtě. A co bude zítra? S tím si nelamte hlavu. Nebo alespoň ne teď.

Osobně se mi stávalo, že mi z eBanky několikrát za rok volala telefonistka nabízející půjčku až do výše 200 tisíc. Hotovost prý můžu mít na účtě do 24 hodin. Nepřestali s tím, dokud jsem jim neřekl, ať už mi laskavě přestanou volat, že je nemám náladu neustále odmítat.

Je to ale ještě balada oproti tomu co předvádí Česká spořitelna se svým kontokorentem. Tento zprvu nenápadný hyenismus v podobě tisícových částek v nás má jen vypěstovat návyky na neustálý život na dluh, jenž nám přinášejí i kontokorentní sestry, kreditní karty. První dávka zdarma. Výhody hlavně pro studenty, "nejnadějnější" to cílovou skupinu.

Právě ve Spojených státech je tento způsob života zcela běžný. Člověk má několik kreditních karet, ze kterých bezhlavě čerpá hotovost, kterou následně umořuje financemi z dalších a dalších půjček. Po nějaké době se ale kruh uzavře a probudí nás až zaklepání na dveře, za kterými stojí exekutor.

Další negativní dopad bezhlavého utrácení je ten, že se nesmyslně zvyšuje životní standard. Samo o sobě to zní jako hloupost, ale pouze do určité chvíle. Například já jsem dlouho přemýšlel, jak je možné, že se do Prahy stěhuje čím dál více lidí? Kde berou peníze na koupi bytů? Jak je možné, že jezdí ve stále lepších a hezčích autech? Jistě, mají vyšší platy, to určitě. Žijí ale také mnohem více na dluh než lidé v jiných koutech republiky. Jejich platy jsou totiž tak vysoké a pracovních příležitostí je tolik, že si s budoucností nemusejí tolik lámat hlavu. Dokud celý tento systém nespadne. Pracovních příležitostí ubyde a platy klesnou, ale výše splátek zůstane.

Nelíbí se mi společnost, která žije na dluh. Člověk v takovém světě není svobodný a je velice snadno ovlivnitelný. Je sice dobré, že se peníze točí, ale opravdu potřebujeme, aby to bylo tolik? Opravdu potřebujeme každý vlastní auto? Opravdu s ním potřebujeme stát každé ráno v dopravní zácpě? Neústí to jen ve stavbu dalších a dalších cest, kterým ustupuje zeleň, jenž následně musíme vysázet na jiném místě? Podobných příkladů se dá nalézt spousta.

Každý z nás by se měl občas zamyslet, zda se náhodou nežene za splněním snu, který vlastně ani splnit nechce. Někdy je daleko lepší se na věc pouze těšit. Je velice jednoduché chtít více, obzvláště v posledních letech, kdy nám různé finanční domy cpou peníze přímo do chřtánu a sny se plní jedna báseň. Stejně tak jednoduché je ale splakat nad výdělkem a čekat na to, až nám na dvěře zaklepe exekutor.

Ťuk, ťuk...