Srpen 2006

Jyxo také mění úvodní stránku

29. srpna 2006 v 12:56 | drevolution |  Jyxo
Největší české vyhledávače mění své úvodní stránky. Ani Jyxo nezůstává pozadu.

Vltava 2006 aneb nikdy nenechte programátory pít!

28. srpna 2006 v 5:07 | drevolution |  Ostatní

Proč vlastně píšu o něčem tak obyčejném jako je voda

Hned na začátek obajsním důvod, proč že tento článek vlastně píši. Je to z toho důvodu, že má dlouhodobá paměť je velice špatná. Znám se. Občas, když se bavím s kamarády a oni vyprávějí situaci kterou jsme prožili, vůbec nevím, že bych se něčeho takového vůbec účastnil. Necítim se zase tak trapně, ale mrzí mě to, protože vzpomínky jsou nakonec to jediný, co nám v životě zbyde.
A letošní voda byla právě jedna z těch situací, na které bych v žádném případě nechtěl zapomenout. Proto píšu o něčem tak obyčejném jako je voda.

Den 0. aneb utíkáme z práce

Píše se středa 16. srpna 2006. Odpoledne se chýlí ke svému konci a my pomalu dopisujeme své (rychle se) hroutící aplikace. s Lálou v Jyxoplexu a pěstitel paradajek MiK to samé prožívá kdesi v Tůních. Myšlenkami už po pás ve vodě vypínáme své počítače, naposledy hladíme klávesnice, objímáme monitory a loučíme se s kolegy.
S Lálou nasedáme do SynergyCar a míříme směrem Budějovická. Zde úspěšně absolvujeme sraz s MiKem a jelikož je nám Budějovická málo, kapitán Lála pokračuje stejným směrem na České Budějovice. Cestou jsem si vynutil poslech soundtracku k filmu Cesta z města, protože mi to přišlo, vzhledem k posádce auta, velice trefný. Cesta uteče a už jsme u našeho baráku na Hluboké nad Vltavou. Tam mě klucí opouští. Mají totiž namířeno k Lálům domů.

Den 1. aneb nastupujem do raftu

Je čtvrtek ráno a ti co zrovna nemají prázdniny, ukrajují prvních 24 hodin svého dvoudenního volna. Dnešní první srážecí bod je vlakové nádraží v Českých Budějovicích. Vlastně to není tak úplně pravda. Nádraží bylo až jako druhé. Někdo dorazil trochu dříve, takže to vzal ještě přes non-stop hernu před nádražím. Těmi někdo byli kdo jiní než Lála s MiKem, se kterými přijel Pája. Sedíc u dvanáctky poctivého budvarského ležáku mne zdraví a zjišťujeme, že Lála to s tím ignorováním potřeby spát pod stanem myslel opravdu vážně. Později jsem s ním musel souhlasit. Brát s sebou stany byl jenom další z mých ubohých nápadů ;)
No nelenil jsem a dal si s nimi pivo. Dokonce jsem si zahrál i jako správný gembler elektronickou ruletu, ale nikdo se během té minuty, co jsem prohrál stovku nepřidal. Vyrazili jsme tedy na nádraží. Tam se potkáváme s Filipem a Ondrou. S dvěmi nerozlučnými kamarády, kterým děkujeme za to, že nám ukázali, že neexistuje jiné holky než je Naďa Tučková. Na nádraží kupujeme nespočet suvenýrů v podobě hnědých skleněných kuželek. Suvenýrů není dostatek, takže někdo má suvenýr Budějovický Budvar 12°, jiný zase suvenýr Gambrinus 10°. Největší nešťastníci si odnášejí suvenýry Samson 10°. Na nádraží se s námi ještě loučí Pájovo mladší sestra Káťa, ale to už je tu náš vlak.
Ve vlaku potkáváme první Ivču jedoucí už z Prahy. Sedí v kupé v pánem bez nohy, ze kterého se později vyklube pán bez nohy mluvící rusky. Hlavně s Pájou si měli co říct.
Cesta nebyla nijak výjimečná. Většina lidí otevírá suvenýry a povídá. Klasika. V Rybníku přestupujeme už lehce (i když asi jak kdo) v podroušeném stavu na vlak jedoucí do Vyššího Brodu. Sedíme v uličce, pijeme pivo, rozlejváme pivo, rozbíjíme pivo. Někteří dokonce pijí a rozlévají i zelenou.
Ve Vyšším Brodě opouštíme modrý vagón a vydáváme se směrem do kempu. Tam oznamujeme, že pouze procházíme (tudíž neplatíme) a odbočujeme doprava do zdejšího kiosku. Následuje opět pití piva a konzumace první svačiny. Náhle kdosi vytáhne oranžový sprej na vlasy. Nenapadá nás nic lepšího, než si ho nastříkat na hlavu. Nejspíše z bezpečnostních důvodů. To se ale poté ukáže jako mylné, protože barva není vodě odolná. Sám jsem to ještě ten den důkladně prověřil.
Po několika hodinách pan pirát přiváží rafty. Setkáváme se také se zbytkem výpravy. S Franiškem, který bydlí naproti mému dědovi a kterého znám víceméně od malička. S ostrou Šárkou, na kterou se nás Lála snažil připravit, nicméně sebelepší příprava nedokáže nahradit osobní zkušenost. S druhou Ivčou, Františkovo přítelkyní, a s Radkem.
Jako první jede vyzkoušet tvrdost vody Lála s Filipem na kánoi. Zamíří rovnou pod přehradu. Po několika marných pokusech o návrat vybíhá (dle Lálovo slov) osm chlapíků a navigují je kudy mají z vracáku vyjet. Musím podotknout, že během téhle celé operace je pozastaven odtok z Lipenské přehrady.
Ostatní také nalézají do vody respektive do raftů a vyrážíme. První zatáčku projíždíme v tomto složení:
  • první raft: Šárka, MiK, já, Lála
  • druhý raft: Filip, Ondra, Pája, Ivča, Radek
  • kanoe: František a Ivča
První zatáčka se ukáže jako dosti zrádné místo. Od ní si pamatuji čím dál tím méně. Dokážu říct jenom to, že jsem se pořádně vykoupal a ztratil své brýle. Od této chvíle jsem začal být krtkem.
V Rožmberku jsme se před jezem stavili stavili ještě v jedné hospodě po pravém břehu. Vzhledem k délce resp. krátce dnešní trasy jsme byli skoro na konci. Zbývalo nám pouze dojet do místního kempu. To se nám podařilo. Vyndaváme rafty z vody a usidlujeme se v místní hospodě. Zde potkáváme několik zajímavých lidí ze kterých musím vyzdvyhnout obzvláště požárnický sbor neznámo odkud. Lála zde zkouší hučet do slečny, ale poté co zjistí, že ona slečna má dvacetiletého syna, dává se na ústup. Dále je vznesena stížnost jedné z požárnic, že její syn nedělá nic jiného, než že sedí u počítače. Přímám vhozenou rukavici a snažím se obhájit syna za každou cenu. Bohužel v takovýchto pozdních hodinách se nedají moje vyjadřovací schopnosti považovat za hodné příslušníka lidské rasy, takže debatu (nejspíše - opravdu si to moc nepamatuju) prohrávám.
Najednou všichni mizí spát. Uléhají na lavičky pod přístřeškem v hospodě. Já s MiKovo pomocí ne do bláta, ale kousek dále. Nicméně úplně na opačné straně než všichni ostatní.

Den 2. aneb první ze série kocovin

Druhý den si se vstáváním dáváme řádně načas. Ranní chmury zaháníme prvním vyprošťovákem a výbornou česnečkou. V "pivním majáku" rožmberského kempu se ještě pořádně zdržíme, takže vyrážíme po poledni. Na tento den máme naplánován mnohem větší úsek cesty než den předchozí.
Jak se již začíná stávat samozřejmostí, nevyrážejí všechny posádky nastejně a náš JyxoRaft na malou chvilku opět osiřel. V kempu jsme ještě nabrali zásoby pití, protože i když jedete po řece plné vody, žízeň vás může zastihnout a to je nemilé.
Na tomto místě bych možná mohl zdůraznit, že nikdo z nás s sebou neměl foťák. Možná proto, že každý věděl, v jakém duchu se naše voda bude ubírat a bál se, aby nedopadl jako mé brýle. Tato situace byla nešťastná, protože neodvézt si z vody ani jednu fotku by mi přišlo jako velká škoda. Jediná šance tedy byla najít někoho, kdo foťák měl, říci mu,aby nás vyfotil a poslal nám je na mail. Když už jsme u toho mailu, nevím koho to napadlo jako prvního, ale když už jsme udali adresu, tak rovnou tu, ze které jsou veškeré maily přeposílány všem ve firmě. Jen ať vidí, jak že se to máme na dovolený.
Ale abych se vrátil k původní situaci. Pluli jsme někde za Rožmberkem. Teď nevím, jestli to bylo tím, že jsem si dal ráno těch vyprošťováků hned několik a nebo tím, že se během následujících hodin zase tak zajímavé věci něděly, pamatuji si až když jsme projížděli kolem jedné lodi, na které ležely dvě opalující se holky (alespoň jsme si to mysleli). Řádně jsme zbystřili zraky. Než si nás posádka lodi stihla všimnou, už jsme o sobě dali vědět opět všudypřítomným křičením na jakoukoliv příslušnici opačného pohlaví: "Ahoj Naďo. Dáš nám napít?". Buď to "holky" natolik zaujalo, nebo jsme byli tak otravní, nevím. Ale dali jsme se do řeči a po chvilce jsme se i seznámili. Jmenovali se Edita a Jája. Tedy vlastně v té chvíli byla Jája ještě pořád mamka. Edity mamka. Jak ale Edita řekla, měla zakázáno říkat mamce na vodě mamko, takže od té chvíle pro nás mamka přestala být mamkou a stala se Jájou. Pocházeli ze Vsetína, ale Edita už bydlela v jihočeském Boršově a jak sama řekla, podnikala sama na sebe. Myslím, že dělala šperky. Trochu se mi do mysli vkrádá, že byla vyučená optička, ale nejsem si jistý, jestli to náhodou nebylo pouze stále narůstajícím traumatem ze ztracených brýlí. Po chvíli nás dojel Jáji syn a Edity bratr Tom. Na háčku si vezl svou přítelkyni Jitku, která i přes veškeré (hlavně Láďovy) snahy vypadala, že se s námi opravdu bavit nehodlá. Ostatně to i řekla. Řekla, že s cizými lidmi se nebaví. Ale copak my jsme byli v tu chvíli ještě cizí?
Jestli nic, tak Tom nás alespoň několikrát vyfotil. V zápětí ale nastal problém, kam umístit naší e-mailovou adresu, na kterou by nám mohl fotky poslat. Věděli jsme, že na paměť spoleh není a papír se v takovýhle podmínkách snadno umočí. Kam tedy s ní? Inu na tělo s ní. A to rovnou na tělo Editě. Ujal se toho Lála a pomocí lihového fixu zvěčnil nejenom email, ale i svou přezdívku a své srdce.
Když už jsem ale u onoho lihového fixu musím opět říci několik věcí. Díky němu si své tělo ozdobilo hned několik lidí. Povětšinou sobě navzájem. Já jsem to pojal trochu netradičně, ale to už se dalo očekávat. Jakožto odpůrce tetování, ale sympatizant obrázků na těle jsem z mého zápasu s fixem odcházel s nápisem ERROR na čele a na několika mikročipy po těle. A v tomhle duchu se to táhlo celé tři dny.
S Jájou, Editou, Tomem a Jitkou jsme se ještě zastavili v kempu před Zátoní. Zde si nějáký vodák všiml mého nápisu na čele a říkal, že si mne musí vyfotit. Nadiktoval jsem mu tedy alespoň naš firemní e-mail a řekl, jestli by na ní nemohlo fotku poslat.
Jak já vůl v pondělí odpoledne v práci litoval svého činu! Sedíme takhle u svých strojů. Náhle přijde nová pošta. Všichni naráz otevřeme mail a tam vodáckej error. Ale nakonec, byla to sranda.
V kempu jsme ještě našli velkou (reservovanou na mé jméno) papírovou krabici. Lála se do ní navlík, prorazil díry na ruce a dělal robokopa. Trhanými pohyby se odpotácel k raftu, do kterého spadl. Jako správný robot ležící na zádech nebyl schopen pohybu. Ihned jsem toho využil a lil mu jedním otvorem pivo rovnou do klína. Opravdu mě mrzí, že zrovna tohle nemáme vyfcené.
V kempu jsme ještě stihli ztratit Šárku, která nevěděla, že jsme pouze přejeli do hospody na druhé straně řeky.
Zbytek dne už si také moc nepamatuji. Jenom vím, že do Českého Krumlova, který byl naším cílem, jsme dorazlili v pořádku. Zde na nás již čekela Šárka a taky Lála, který vůbec nevím že někam zmizel. Poté nám říkal, že se probudil na kanoi s dvěma holkama a jak střízlivěl, připadal si trapněji a trapněji.
Následovalo opět vytáhnutí raftu z vody (nebo vody z raftu). Nekonal se ale přesun do hospody přímo v kempu, ale vyrazili jsme do města. Tam byly naší návštěvou "poctěny" cca dvě hospody. Jedna se strasně podivným pánem, který pořád vycházel z jednich dveří, mizel kdesi a mezitím říkal divné věty. V druhé hospodě nikdo takový nebyl. Po přesunu do kempu jsme ještě něco vypili a ulehli na místích lavičkách.

Den 3. aneb ahoj brácho na banánu

Ráno jsem se probudil přibližně ve chvíli, když kolem prošla holčina co měla na starosti uklidit bordel z večera. Kelímek s nedopitým pivem mi nekompromisně vyhodila do igelitového pytle. Jelikože spaní na úzké laviččce nebylo jedno z nejpohodlnějších, vzal jsem karimatku a spacák a šel si lehnout na trávu k řece. Tam se spalo mnohem lépe.
Když jsem se vzbudil, uviděl jsem vedle sebe ležet Šárku, kterou asi vyhnali první hosti, a MiKa s Láďou sedící u stolu. Ráno proběhlo klasicky. Něco jsme snědli, koupili vyprošťováka a rozhodně nechvátali (klasicky) s odjezdem. Stejně nám ani nic jiného nezbývalo, protože dneska měl dorazit HoT s přítelkyní Terezou. V kempu jsme je uviděli kolem poledne přesně tak jak jsme se domluvili. HoT nechtěl ponechat nic náhodě a již od prvních okamžiků se snažil dostat do stejného stavu, ve kterém jsme byli všichni ostatní.
Uběhlo několik několik hodin, když tu najednou, zaslech jsem své jméno odněkud z dáli. K mému velikému překvapení na mě volala bráchovo žena Petra. Bylo to opravdu veliké překvapení. Já už solidně "vyproštěný" a po celém těle pokreslený fixem, snažil jsem se dělat střízlivého. Nevím jestli mi to vyšlo. Osobně si myslím, že ani náhodou. Ale to bylo jedno. Měl jsem radost, že je vidím. Spolu s Petrou tam byl ještě Mirda, jejich malej, Štěpa, Petry kamarádka a Štěpy malá štěpa. Je to ostuda, ale na to že to byla dopolední hodina, nebyl jsem schopen plnohodnotného hovoru a tak jsem se aspoň snažil divit, co že tam dělají. Petra řekla, že jsou tu proto, že můj brácha Míra jel taky na vodu a že tu na něho čekají.
Neuběhla ani chvilka a brácha přijížděl do kempu. Na tom by nebylo zase tak moc divného, kdyby ovšem jel na něčem normálním.On přijížděl na obrovském nafukovacím banánu. Jelo na něm několik lidí za sebou, každý v ruce pádlo. S bráchou jsem si popovídal, ještě na chvilku sedl ke stolu a už jsme vyráželi. Od dnešního dne nás bylo na raftu více než předtím, což vzhledem k tomu, že jsme měli pouza čtyři pádla znamenalo, že někdo nebude moci pádlovat. Ani nevím jak se to stalo, ale těmi dvěmi jsme byli my se Šárkou. I když by se to mohlo zdát zvláštní, ani když člověk nepádluje, nemusí to být rozhodně nuda. Jez u kempu jsme raději nesjížděli. Pan pirát nás varoval, že ve šlajsně jsou na dně kovové tyče. Na druhém jezu jsme si to ale již vynahradili. V Krumlově jsme se ještě zastavili v jedné hospodě u řeky. V této době si opět má paměť vybírá slabší chvilky. Jisté je pouze to, že zdejší personál nebyl z naší návštěvy ani trochu nadšen a poté co Láďa dával body shot vína z Šárky břicha jsme se museli klidit zpět do raftu. Německým turistům se to jistě líbilo. Poslední jez v Krumlově jsme sjeli snad i bez větších potíží.
Ještě před tím než jsme dorazili do kempu ve Zlaté Koruně jsme zastavili u maringotky, kde Láďa koupil obrovskou flašku vodky. Myslím, že právě zde jsme taky nezavřeli loďák, ve kterém měl HoT s Terezou snad všechny věci, na jejichž "vlhkosti" se to značně podepsalo. Zbytek cesty od maringotky jsme projížděli několika ZKRATkami, z nihž nejlepší byla asi ta přes Vietnam. Dále si údajně HoT přesedl do cizýho raftu plného holek. Prý kvůli tomu, že se mu ani trochu nelíbil poměr pohlaví v našem raftu. Také zde skoro proběhlo znásilnění, jehož se účastnil Ondra (ani nevím, kde se najednou vzal na našem raftu) a neznámá dívka. Vše ale nakonec myslím dopadlo dobře a nikdo nepřišel k újmě. Poslední sjezd jezu ve Zlaté Koruně proběhl na naše měříka opět relativně v pohodě. Poté co jsme vytáhli rafty na břeh jsme se opět pomalu přesouvali do prostor určených konzumaci. HoT ještě stihl pozdravit (dle jeho slov) 4x holky stojící po proudu řeky. Tento věčer se s námi rozloučila Šárka, i když její původní plán s něčím takovým vůbec nepočítal. Ještě jsme vyrazili nahoru do města do hospody. Když už jsme byli opravdu unavení, ulehli jsme s Láďou a MiKovo karimatkou pod umyvadla před zdejší umývárkou a usli.

Den 4. aneb všechno jednou musí skončit

Po probuzení v neděli ráno bylo už trochu znát, že je před námi poslední den. Rozhodně se tolik nepilo. Pilo-li se vůbec. MiK když zrovna nenadával na Láďu, že spal kousek od něho a nedal mu jeho karimatku, byl ponořen hluboko do svého nitra. Toto ráno už byl vyprošťovák opravdu vyprošťovákem. Posnídali jsme zdejší "exkluzivní" párky z bláta, sblalili, vytáhli raft na vodu a vyrazili směrem k domovu. Cesou jsme ještě stihli zamávat posádce druhého raftu a kanoe, kteří seděli na lavičče na břehu. Nechci říkat, že cesta tento den byla nějákým způsobem nudná, ale aspoň já jsem si začal uvědomovat hořkou skutečnost, že již zítra ráno budeme opět sedět před počítači a bušit do klávesnice.
Na oběd jsme zastavili u občerstvení pod Dívčím kamenem a počkali na zbytek výpravy. Nebylo to ale stejně moc platné, protože jsme opět neodrazili společně. Cestou jsme ještě HoTovi říkali, co že minulý den všechno vyváděl. Hlavně to o přestupu na raft plný holek. Nejsem si jistý, jestli tomu do dnešního dne dokázal uvěřit, protože by to prý znamenalo jeho první okno v životě. Jak ale poznamenal Lála, vždycky je jednou poprvé.
Časný průjezd rozbořeným jezem před Boršovem znamenal pouze to, že jsme vytuhli asi na půl hodiny na voleji mezi tímto jezem a následujícím jezem u Zátkových těstovin. Po úspěšném přenesení raftu jsme se pouze museli trefit do břehu u kempu v Boršově, kde na nás již čekal pan pirát. Když přijela i druhá polovina výpravy a rafty byly naloženy, začali jsme se pomalu ale jistě rozcházet a rozjíždět do svých domovů.
Několik z nás ještě čekala cesta do Prahy za pomocí SynergyCar a písničky Cesta z lesa z již uváděného soundtracku. Tímto tedy skončila letošní voda.

Dodatek

Viz komentáře. Už se to nevešlo do limitu pro délku článku :(

Naďa Tučková

23. srpna 2006 v 23:03 | drevolution |  Osobní
Ahoj Naďo, dáš nám napít?
Venca a Lála

Saddam mi vyhrožuje smrtí

15. srpna 2006 v 23:48 | drevolution |  Ostatní
Včera k večeru byl můj život obohacen o další z nevšedních zážitků. Saddam mi vyhrožoval, že na mě pošle arabské zabijáky.

Pivovarský doom

10. srpna 2006 v 11:14 | drevolution |  Jyxo
Včerejší večer byl prosím večerem propitým.
Akce se zůčastili: Ondra, MiK, Lála, Honza, Tereza, Robin, a zet.
Všecho to začalo ochutnávkou pivních specialit v Pivovarském domě. Ochránci zířat by z nás radost neměli. Čtyři žirafy naší návštěvu už nikdy nerozdýchaly. Následoval přesu na strahovský kopec (kde kypí výčep piva) a návštěva Desítky, kde proběhla Pivovarský-doom-after-party.
Musím říci, že včerejší team building Jyxa a Crazy Tomata se hodně povedl a doufám, že si to zase někdy zopakujeme.